Japonština je jiná - NekoPan Japanese

Jako první se jako největší rozdíl mezi japonštinou a češtinou se určitě každému vybaví písmo. I když je to rozdíl nejočividnější, tak rozhodně není jediný. Některá specifika japonštiny učení znesnadňují až do té míry, že má člověk chuť se na japonštinu vykašlat (pro někoho to můžou být znaky kanji, pro všechny uctivá japonština nebo třeba milion způsobů, jak říct „muset“). Jiné rozdíly naopak učení celkem usnadňují (žádné pády a členy).

Japonci jsou na svůj jazyk pyšní, hodně se o něj zajímají, píší o něm blogy, v televizních pořadech se rádi smějí lidem, co nepřečtou nějaké kanji a rádi si hrají se slovy, vymýšlejí různé zkratky a přesmyčky. Uhodneš třeba, co znamená v japonštině 39? Odpověď najdeš na konci článku 😼

Já bych se teda třeba česky učit nechtěla, to radši tu japonštinu. Nemusíš se učit spousty pádových koncovek pro tři rody, odpadá množné číslo, ať už mluvíš o komkoli, tvar slovesa je stejný. V japonštině se rozeznává čas minulý a časy neminulé (kam patří přítomnost a budoucnost, protože se oba tvoří stejně), nemusíš se bát spousty časů jako v angličtině.
Zajímavý je pořádek slov ve větě – sloveso je v japonštině na konci věty, takže při čtení je potřeba nejdřív mrknout tam, abychom se trochu zorientovali, o čem věta je.

Kolik je kanji?

Systém japonského písma používá dvě slabičné abecedy – je tu katakana (pro slova přejatá z jiných jazyků) a hiragana (pro zápis japonských slov a gramatických koncovek). Největším strašákem bývají znaky kanji, pokud si chceš v japonštině něco přečíst je jich potřeba podle oficiálního seznamu znát kolem 2136. V knížkách a manze se může objevovat furigana (hiragana nad nebo vedle kanji usnadňující čtení), pomocí které text přečteš, i když neznáš kanji. Nástroj hiragana.jp umí přidat furiganu do libovolného článku na internetu.

Japonština se dá naučit i bez znalosti písma, existuje systém přepisu do latinky – český přepis používá naši abecedu, háčky a čárky, ale protože je českých online materiálů na studium japonštiny málo, je víceméně k ničemu. Mnohem výhodnější je naučit se používat anglický přepis – pracuje s ním i japonská klávesnice v počítači. Bez jeho znalosti nic japonsky v počítači nebo mobilu nenapíšeš. Používají ho i internetové slovníky a různé aplikace.

Hravá citoslovce

Citoslovce v češtině vnímáme jako slova popisující hlavně zvuky. V japonštině je ale jejich využití mnohem širší. Můžeme pomocí nich detailně popsat nejen zvuky, ale i pocity, chuť, jaké je něco na dotek nebo třeba intenzitu deště.
Většinou jsou to dvě stejná slova za sebou:

Bishobisho – být promočený na kůži
Perapera – mluvit plynně cizím jazykem
Dokidoki – označuje tlukot srdce (jistě přijde povědomé čtenářům mangy)
Wakuwaku – být nadšený (fanoušci anime Spy x Family určitě znají)
Paripari – jídlo, do kterého když se zakousnete, tak křupe

Jak spočítat ptáky, kočky a koně?

Japonština není nudná, takže když potřebuješ něco spočítat, nestačí jen samotná číslovka, ale musíš použít i správné počítací slovo (numerativ). Který vybereš záleží na tom, jakou kategorii věcí právě počítáš. Ptáky, kočky a koně z nadpisu nejde hodit do jednoho pytle a počítat je stejně. Pro ptáky je numerativ -wa, kočka patří do skupiny malých zvířat, takže numerativ -hiki a kůň je velké zvíře počítané pomocí -tou. Kategorie neplatí jen pro zvířata. Najdeme různé numerativy pro dlouhé tenké předměty, malé kulatější předměty, knihy, dopravní prostředky a elektroniku, tenké placaté věci, lidi a spoustu dalších mini kategorií. Ani Japonci občas neví, jaký numerativ použít, proto existuje i slovník numerativů. Naštěstí těch nejrozšířenějších numerativů není zase tolik a navíc se v začátcích dá počítat pomocí všeobecného numerativu -tsu.

Jsou Japonci zdvořilí?

Pokud se dáš do řeči s Japoncem, je potřeba si uvědomit, s kým mluvíš a jaké má dotyčný vůči tobě společenské postavení. Je to tvůj nejlepší kámoš? Spolužák? Kolega z práce? Neznámý člověk na ulici? Tvůj učitel? Šéf Toyoty? Japonský císař? Když si tohle ujasníš, vybereš odpovídající variantu zdvořilosti, která se promítá hlavně do koncovek sloves, ale nejen tam. Pro něco existují úplně jiná slova. Pokud budeš třeba mluvit o svojí mamince s někým mimo okruh rodiny, použiješ slovo haha. Když ale mluvíš o mámě někoho jiného, tak je tu zdvořilejší okaasan. Tohle dvojí označení mají všichni členové rodiny.

Umíš číst vzduch?

Úplně běžná je v japonštině úspornost, z řeči vynechám všechno, co je zřejmé ze situace nebo se dá nějak domyslet a uhádnout. Nejčastější je vynechání osoby, když mluvím o sobě, ale i o druhých, pokud je jasné, o kom se bavíme. Kolikrát se ani nedořekne celá věta. Japonci jsou na takový způsob vyjadřování zvyklí a domýšlení jim jde. My se ale můžeme v nevyřčeném lehce ztratit a být mimo. Druhým extrémem je, když chce Japonec něco odmítnout. To pak sáhodlouze vysvětluje, že by moc rád přišel, ale z mnoha důvodů to nejde, a že to tedy zkusí, snad to vyjde, bylo by fajn, kdyby to vyšlo, ale nic neslibuje. Což ve výsledku znamená: „Ne, nepřijdu.“ Prostě se mluví moc nebo málo a v obou případech je všechno takové nejasné. O lidech, co neodhadnou situaci a nevhodně se vyjádří říkají Japonci KY (čti keiwai) – zkratka od kuuki yomenai, tedy někdo, kdo nedokáže číst vzduch okolo a tím se v lepším případě ztrapní nebo v horším někoho urazí.

Je japonská výslovnost lehká?

Japonština nemá nějaké extra hlásky a výslovnost je velmi pravidelná. Pro Čechy je myslím výslovnost celkem jednoduchá. Slabiky zní měkčeji. Co tě může zaskočit je, že v japonštině chybí hláska L, která se nahrazuje pomocí R, které ale není tak drnčivé jako naše, ale vyslovuje se jako něco mezi L a R.
Hodně lidí si plete japonštinu s čínštinou – tam ale funguje výslovnost úplně jinak, čínština je totiž jazyk tónový a v tomhle ohledu mnohem těžší než japonština. Problematikou, o které se moc nemluví, je tzv. pitch accent, kdy jednotlivé slabiky čteme stoupavě nebo klesavě podle tónu hlasu.
Klasickým příkladem je slovo hashi, kde pitch accent mění význam slova, podle způsobu čtení znamená most nebo jídelní hůlky. Zkus si kvíz, hádej, jestli druhá část slova stoupá nebo klesá.
O pitch accent je dobré vědět, znát jednotlivé vzory stoupání a klesání a snažit se je v řeči Japonců slyšet. Samostatné mluvení ti pak půjde snadněji.

Zmíním se tady i o výpůjčkách slov z jiných jazyků, nejvíc z angličtiny. Tím, jak se Japonci snaží napasovat cizí slova na svojí slabičnou abecedu, vznikají občas zajímavě kreace. Slovo se kolikrát tak změní, že ani mluvčí původního jazyka neuhodnou původní význam. Ze všech osamocených souhlásek je potřeba udělat slabiky (jediná samotná souhláska v japonštině je N), všechna L se mění na R, nahradí se V, dlouhá slova se kreativně pokrátí, u některých výrazů změníme pro jistotu úplně význam, aby byla sranda.

Má cenu s japonštinou začínat? Dá se to naučit?

To si musí každý rozmyslet sám. Za mě není japonština extra těžká. Něco je lehčí, něco těžší než u ostatních jazyků, co se běžně učíme. O tom, jestli je japonština těžká nebo ne, jsem napsala samostatný článek.

Hlavně je japonština prostě jen jiná. V té jinakosti je právě zajímavá, je to to, co hodně lidí láká, a co nás může obohatit a pomůže nám kouknout se na svět jinýma očima. Kanji se můžou zdát těžké, ale taky jsou krásné a učení se může stát motivující výzvou.

Řešení hádanky:
39 se dá přečíst jako normální číslo (sanjuukyuu, třicet devět), ale taky jako sankyuu (doslova tři devět), což je typická japonská výslovnost pro anglické thank you. 39 tedy znamená děkuju.